Kamenná Hlava Terénnímu předělu na Zlaté stezce nad Českými Žleby se říkávalo Am Steinköpfl, stavením rozhozeným okolo pak Steinköpflhäuser. Český překlad Kamenná Hlava prý není správný; nu, každopádně si o něj tohle místo přímo koleduje. Všude kolem se tu jako odpočívající kusy obřího dobytka povalují desítky a desítky žulových balvanů a skalisek. Kameny, jimiž bylo možno pohnout, snesli dávní horalé do tarasů kolem polí a luk. I tak tu ale zůstalo ležet balvanů a balvanisk jako málokde jinde. A nejen ležet; ony se tu tyčí, strmí, pnou a naparují, protože dobře vědí, že s nimi nikdo nehne. Nikdo, jen tisíciletí šumavského mrazu a větru a slunce, které drolí jejich svršek: co století, to centimetr. Býval tu prales; s lidmi se okolní návrší proměnila v pastviny. Špička Žlebského vrchu (Sulzbergu) ve výši 1 079 metrů zůstala zalesněna, ale víc než vrchol dominovalo jeho odkrytým svahům úchvatné skalisko, které muselo zapůsobit na každého: tři mohutné balvany vyskládané do výšky na sebe vládly dalekému rozhledu a a mlčky shlížely na kraj pod sebou. V úctě před nimi stanul každý, ať křesťan, bezvěrec či pohan. Jako prehistorický dolmen, jako zpodobnění svaté trojice či jen jako obdivuhodná hříčka přírody se skupina balvanů tyčila nad člověkem, který sem vystoupal v obdivu, bázni či ze zvídavosti…

Přečtěte si celou povídku od Romana Kozáka (klikněte) :

KAMENÁ HLAVA PROMLUVILA

zdroj:net

Článek ze serveru Kohoutí  Kříž – ROSA TAHEDLOVÁ – Na Kamenné Hlavě u Českých Žlebů , Hoam!, 2005, č. 3, s. 14-15 (zdroj:http://www.kohoutikriz.org/priloha/tahed.php )
„…už samo jméno vypovídá o tom, že u místního označení „Am Steinköpfl“ jde o skalnatou výšinu, podle níž se říkalo i skupině domů (Steinköpflhäuser). Výraz „Kamenná hlava“ nám připomíná neobvykle výraznou skupinu kamenů, kdysi velmi markantně dominující kusu krajiny kolem Českých Žlebů (Böhmisch Röhren), farní osady rozložené na východním svahu Žlebského kopce (Sulzberg), vysokého 1079 metrů a tvořícího jakési pokračování Radvanovského vrchu (Schillerberg). To jeho východním úbočím vedla kdysi dávno Zlatá stezka; po zastávce soumarů dostala ves České Žleby i svoje jméno. Od ní dál šla ona stezka svahem Žlebského kopce dál k jihu, přes kopec Mlaka (Luckenberg) pomalu klesajíc k Mechovému potoku (Harlandbach), jemuž se tady říkalo mezi lidem spíš „Grenzbachl“, s mostem do Bavor.
 Celé to území bylo dřív osídleno a obděláváno. Po vysídlení obyvatel nabývalo postupně opět dávného charakteru ryze přírodní krajiny, zejména když za komunistického režimu patřilo po celá desetiletí k přísně střeženému vojenskému pásmu. Vsi a samoty byly srovnány se zemí, pole a luka přenechány návratu lesa. Jde nyní o území chráněné v rámci Národního parku Šumava. Už jen opravdu dobrý místní znalec dokáže tu nalézt stopy někdejších lidských sídel a neobvyklých jinde přírodních památek.
Právě k těm posledně jmenovaným patřila skupina kamenů na svahu rozvodí nad dvorcem zvaným Miklasch-Hof. Stavení bylo číslem popisným jedna vsi Horní Krásná Hora (Oberschönberg) s četnými samotami, mezi nimi i tou nazvanou stejně jako zmíněné už skalní návrší Kamenná Hlava.

Miklasch-Hof sestával vlastně ze dvou usedlostí na svahu napravo od silničky vedoucí vprostřed polí a luk, sahajících až bezprostředně k bezlesému temeni vrchu Mlaka. Nad samotným dvorcem ležely na volném výhledu tři mohutné kamenné balvany vršící se jeden přes druhý, obklopeny menšími zlomky skal. Jako ruka nějakého obra tyčila se celá ta skupina obrovských balvanů vzhůru k obloze. Tvarová podobnost s „pohanskými kameny“ (Heidensteine) při Horních Světlých Horách se přímo nabízela. Nikdo se tenkrát ovšem nezabýval žádným geologickým či historickým jejich průzkumem. Je docela možné, že i tady nejspíš jde o dávné pohanské obětiště, nasvědčovaly by tomu alespoň nálezy z doby bronzové v blízkém okolí, které bývaly k vidění v někdejším Šumavském muzeu v Horní Plané (Oberplan).

Ať tak či tak, markantní skalní věž sloužila kdysi jako oblíbený vyhlídkový bod, z něhož bylo vidět až do údolí Vltavy a na široké lesní hřbety Třístoličníku (Dreisessel) a Plechého (Plöckenstein). Výhled do Bavor a v obdobích fénu až na nádherné panorama Alp už tenkrát znemožňoval vzrostlý les. Na tomto místě hořívaly také vždy o letním slunovratu svatojánské ohně obce a svítily daleko do kraje…“