Návštěvníci Národního parku Šumava můžou na nové naučné stezce sledovat unikátní obnovu rašeliniště. Vznikla u Soumarského Mostu díky grantu z programu Přeshraniční spolupráce s Bavorskem. Partnerem projektu je muzeum z nedaleké Haidmühle, z jehož iniciativy vznikl podobný projekt naučné stezky na revitalizovaném rašeliništi Haidfilz.

Na cestě za poznáním návštěvníkům poslouží chodník, který je z jedné třetiny vyroben z dřevěných fošen. Ten povede od vodáckého kempu až k téměř 10 metrů vysoké dvoupatrové vyhlídkové věži, z které lze shlédnout celou plochu rašeliniště. Poté lze pokračovat v chůzi až k řece Vltavě na zeleně značenou turistickou trasu, která návštěvníky dovede zpět ke kempu, nebo na druhou stranu do Volar či do Dobré směrem na Stožec.

Pozemek rašeliniště o rozloze téměř 70 hektarů patří městu Volary, které už od počátku se zřízením naučné stezky souhlasí. Poblíže lokality je vlaková zastávka Soumarský Most. Bavorští návštěvníci mohou nasednout na vlak v Novém Údolí…

Délka stezky 1520 m (z toho 601 m po poválce), vyhlídková věž 9,22 m, 7 informačních panelů v češtině a němčině. 

Vyhlídková věž na naučné stezce Soumarské rašeliniště

Typ/materiál: dřevěná vyhlídková věž

Lokalita: na trase naučné stezky Soumarské rašeliniště. cca 6km západně od Volar, cca 25km jihozápadně od Prachatic

GPS: 48°54’6.777″N, 13°50’11.674″E

Nadmořská výška: 745m

Oficiální zpřístupnění: 24. května 2012

Celková výška: 9,3m

Výška vyhlídkové plošiny: cca 7m

Počet schodů: 31

Přístup: z Volar se vydat silnicí č. 39 na Lenoru, zhruba po 4km odbočit vlevo ke kempu Soumarský most, u kterého začíná naučná stezka „Soumarské rašeliniště“, na jejímž konci (po cca 1km) se nachází vyhlídková věž

Otevírací doba: volně přístupná denně od června do října

(z důvodu výskytu silně ohroženého tetřívka obecného je stezka s vyhlídkovou věží v zimě až do jara uzavřená)

oficiální leták ke stažení ZDE (pdf)

* * *

Ze zřízení naučné stezky po revitalizovaném rašeliništi na Soumarském mostě by měl volarský „rašelinový mužík“ Hans Schreiber dozajista radost. A nesla-li by jeho jméno, stalo by se tak nanejvýš příhodně. Pojďme si připomenout tohoto slavného volarského rodáka:

HANS SCHREIBER

(nar. 25. 12. 1859 Volary, zemř. 8. 1. 1936 Č. Krumlov)

Hans Schreiber se narodil o prvním vánočním svátku roku 1859 ve Volarech, v rodině obchodníka s lnem. Studoval na prachatickém gymnáziu a českobudějovické reálce, poté na univerzitách v Praze a Vídni. Byl činný ve studentských spolcích, z přírodních věd se zajímal především o botaniku a petrologii, také o fyziku. Získal aprobaci k výuce meteorologie, chemie a technologie na vysoké škole půdních kultur ve Vídni, pak vyučoval na vyšší zemědělské škole v Děčíně, aby se posléze stal ředitelem zimní zemědělské školy ve Stodu u Plzně (1895-1922). Rozsáhlou a nezapomenutelnou vědeckou práci, jíž se proslavil, vykonal Hans Schreiber v oblasti výzkumu slatí a využití rašeliny…

 Hans Schreiber vedl osvětové a vzdělávací kursy, vedle toho se zajímal i o historii svého oboru. Navzdory své zcestovalosti měl k rodné Šumavě natolik silný vztah, že svou vášeň pro sbírky směřoval rovněž na svou domovinu. Byl to právě Hans Schreiber, kdo inicioval vznik prvního muzea Šumavy a to v Horní Plané. Ve svém životě i díle spojoval touhu po pokroku, úctu k minulosti i činorodost. Schreiberovými slovy řečeno:„Zemřelí mají být ctěni, avšak živí mají pracovat!“

Schreiberův rodný dům nad kostelem v ulici 5. května č. p. 145 dodnes stojí, na hřbitově je k vidění jeho hrob (Schreiberovo jméno na náhrobním kameni doplňuje titul „Direktor“).

 text: Roman Kozák, 2011

Ilustrační foto ze serveru „Kohoutí kříž“. Zde také najdete krásný úryvek textu Hanse Schreibera Rašelinné jezírko (Oko slati) z knihy Auen und Filze des Böhmerwaldes (1922):

Vprostřed slati v bezcestí divočiny spočívá nehnutá voda, hluboce temnohnědá, zároveň však jasně čirá, nenapájena nijakým pramenem, aniž by z ní i odtékala jediná vodní krůpěj; její hladina je blyskná jak sklo, strnulá, nedotčená větrem, který otřásá vrcholky stromů blízkého lesa; obklopena přísnou houští kleče, rozložené kolem ní coby spící zástup rytířů kolem císaře na temeni hory. Tajuplně na nás hledí oko močálu. Je bezedně hluboké, i kdyby učení pánové nastokrát tvrdili opak. Obcházíš opatrně tu vodu. Na jednom místě je zrcadlo porušeno plovoucím bílým mechem, nad své okolí všetečně vyčnívají stébla ostřice bahenní. To obojí je pouhým počátkem postupujícího oslepnutí oka slati. I pro rašelinné jezírko nadejde čas, kdy ho už nebude více.

Je to nekonečná samota, co nás obkličuje všude kolem. Do všech stran táž jednotvárnost bez výhledu do dálky, nikde znamínko života, ba ani sám vzduch se o píď nepohne. Nijaký zvuk nám nepřipomene, že hodiny prchají. Jistě to musí být onen očarovaný keř, o kterém se vypráví v pohádkách. Každou chvíli čekáš, že se z vody vynoří rusalka a vyzve tě, abys ji následoval do chladné hlubiny… Dnes se už ovšem nic podobného stát nemůže. V pravý čas rozhrne slunce hromady mračen stranou a směje se z temného rámu komu jinému než tobě, bláhový snílku. Zmizí vzdušný přelud s rusalkou a pohádkovým keřem. Pod oživujícími slunečními paprsky procitne k životu i rašelinné jezírko. Vážky se kmitají hbitě kolem, komáří a muší havěť se předhání v nesrozumitelném monotónním bzukotu. Klikatě a trhaně čeří vodoměrka hladinu temné vody. Stojíme tu dlouho a sníme nad tou zasněnou hladinou o štěstí i o bolesti, které minuly, než krvavě rudý sluneční kotouč zapadne někam za moře temné kleče a na rozloučenou ještě jednou pozlatí mech, keře i jehličí. Pozvolna barvy skomírají, chladné světlo luny stříbrem zaplaví slať. Její oko se zavírá. Příroda spí.

Auen und Filze des Böhmerwaldes (1922), s. 46-48

***

Rašeliniště objektivem Romana Kozáka (© 2012 Volary)